Amanda

3.1.2008

Sláva! Konečně mi přišel dopis z Bradavic, už jsem myslela, že se ani nedočkám, ale tyhle prázdniny uběhly rychle jako voda. Celé dva měsíce jsem měla naspěch, pořád jsem musela být doma a něco dělat. V Londýně jsme sice byli často, rodiče tu u známých nakupovali často nějaké věci, protože každou chvíli něco zapomněli. Aspoň jsem mohla zaskočit do Kotle. Jenže někdy mě ani nechtěli pustit, to byl fakt mazec, když jsem večer přišla k autu. Ani na deníček jsem neměla pořádně čas a to je co říct.

Tak mám nový pokoj v Birminghamu. Je celkem velký, ale pořád menší než sestry, ale mně to stačí, stejně tam jsem jednou za rok, hlavně že tam mám dost místa na školní potřeby. Já se tak těším, až budu v Bradavicích, i když nás je tam v pokoji spousta! Na příčné ulici to bylo taky něco. Dopoledne jsem potkala Nariona s Amabell, kteří šli zrovna do banky, tak jsem šla s nimi, ale Amabell mi pak něco říkala a Narion se naštval, tak ho šla uklidňovat. No a pak se naštvala zas Amabell, tak jsem nakupovala s Narionem, mezitím mě stačilo naštvat několik budoucích prváků, takže fakt skvělej začátek roku. Narion je vážně strašně vtipnej, vždycky se musím smát, když se s někým baví, třeba se slečnou Malkinovou.

No a pak jsme seděli v Kotli a přišla tam rozzuřená Amabell a brečela tam. Tom a nějaký jeho pomocník se ji snažili uklidnit, jenže já pak plácla nějakou hloupost, kterou jsem nemyslela ani trochu vážně a Amabell se rozbrečela a utekla. Narion ji vyběhl hledat, ale marně, tak mi pak říkal jak to bylo, že nevěděl, že ji zavře v obchodě, když tam byl prodavač. No já bych věřila víc Narionovi, ale Amabell mám moc ráda, dá se s ní skvěle povídat, asi nejlíp z našeho ročníku.

A vlak do Bradavic nestihnu kvůli stěhování, rodiče tvrdí, že jim musím pomoct a ne se někde flákat v kouzelnický škole. Tak zameškám i kus vyučování! Čtvrt roku asi! Já to asi nevydržim, snad se stavíme v Londýně aspoň, abych si poslala sovu třeba, protože Charlie to tam asi nedonese…Už se tam strašně těším, letos to bude v Bradavicích určitě skvělý!

24.1.2008

            To nemůže být pravda! Dneska jsem konečně přijela do Bradavic. Dotáhla jsem si kufr do pokoje a šla nahoru do Velké síně, myslela jsem, že tam přijdou všichni z vyučování, Narion s Amabell, Alex, Kate a Katleen, prostě všichni, dokonce by mi nevadil v tu chvíli ani nadávající Wilkus. Myslela jsem, že mají třeba přes rok v Bradavicích nějakou skvělou hru, pořádně se baví a smějou, ale potkala jsem jen nějakého prváka, který zuřivě mával hůlkou.

            Pan profesor Simon Linus mi řekl, že nikoho od nás neviděl, ale že Narion je už měsíc u sv. Munga! Nemůžu tomu uvěřit, Narion vždycky takovej zdravej vtipnej a veselej! A teď leží u Munga, má nějakou otravu, na kterou prý není lék! To nemůže být pravda! Prý mu lékaři dávají malou naději! Já se bojím! Hned jsem se vydala hledat pana profesora Klettburna, který je prý náš kolejní ředitel, místo toho mě volal strážce a Kate se mě snažila uklidnit.

            Když jsem sešla dolů, tak jsem viděla dalšího prváka máchajícího s hůlkou, tak jsem se musela rychle klidit z cesty, aby mi třeba nevypíchl oko, pak přiběhl další, který se pořád točil dokola, že ho zasáhla nějaká kletba. To už jsem se fakt naštvala na všechny ty pobíhající kluky a ptala jsem se, jestli nejsem náhodou v blázinci, místo v Bradavic a jestli se mi to jen nezdá. Pan profesor Linus mi půjčil Denní věštec a odkráčel do Síně. Hned jsem ho otevřela a zaječela jsem. Na titulní stránce stálo: Smrt v Bradavicích, jen jsem se koukla na stranu pět, kde stála jména dokonce DVOU kluků! To snad není pravda!

            Tak strašně jsem se těšila do Bradavic a teď se mi chce jen brečet a jet pryč, to nejsou Bradavice, to je blázinec, jako loni. Já si chci povídat s Narionem a ne brečet zase! Nakonec jsem pana profesora Klettburna našla, byl na mě moc hodný a slíbil mi, že budu moct jet do Londýna s paní profesorkou McGonagallovou Nariona navštívit. Hrozně se o Nariona bojím, když na to není protijed, doufám, že ti lékaři tam, nebo jak se jmenují něco vymyslí! Musí přece něco existovat! Nemůžou to nechat jen tak! Bojím se…