Pluto
Jednoho dne se jeden starý a osamocený tulák rozhodl, že se ze své rodné planety Země vydá na pouť po hvězdách. Chtěl najít nové místo, kde by žil do své smrti. Již ho unavoval život mezi lidmi, chtěl nějakou planetu jenom pro sebe. Planetu, na které by měl klid, mohl přemýšlet a nebyl by rušen.
Ze Země se vydal na stranu dál od Slunce. Měl sice rád teplo, ale ne zas tak moc, aby se někde uškvařil. Jak tak putoval po meteoritech, kometách, hvězdách a planetách, zjistil, že nestárne. Byl již na své pouti celý jeden rok, Zemi už nechal dávno za sebou, ani na ni nedohlédl. Místo toho viděl takové věci, které za svůj dlouhý život ještě nespatřil, vše ho velmi udivovalo a byl vesmírem nadšen. Navštívil mnoho galaxií, ale žádná ho nenadchla tolik, jako ta jeho. Jeho Galaxie. Jak ale docílit toho, aby byl daleko od Země? Žít na nejvzdálenější planetě! Na Plutu!
Pluto byla malá planetka, sotva tak velká, aby na ní mohl žít jeden člověk…Lidem na Zemi by to určitě nestačilo…ti všichni chtěli pro sebe co nejvíc místa. Ale poutník byl spokojen. Tato planeta byla sice studená, ale on si se vším poradil. Zatímco vědci bádali, jak na planetách najít život, on si svou planetku velmi pěkně opečovával. Zatímco vědci tvrdili, že na Plutu není život, protože je celé zmrzlé, on se dal do rozmrazování a kousek po kousku zahříval svým dechem. Z rozedraných kalhot vytáhl malou hrabičku, ve které byly ty nejjemnější zrnka půdy a květin a zasázel je do země. Zrnka se uchytila a vyrostly ty nejpodivuhodnější rostliny, jaké poutník kdy viděl. Postupem času se tu objevila první zvířata – potvůrky podobné včelám, které květiny opilovávali, větší zvířata, až byla nakonec celá planetka pokryta nejrůznějšími bytostmi.
Poutník věděl, že jednoho dne bude Země zničena, je přece příliš blízko Slunci. Vše tomu v posledních dnech nasvědčovalo. Byl proto rád, že se mu podařilo najít nový život. Za ty miliony let, co se ale staral o svou planetku, se k Plutu přiblížila jedna malá hvězdička. Její světlo a teplo stačily k tomu, aby ho uživily. S růstem rostlinek a bytostí rostla také planeta. Už nebyla maličká, dávno přerostla některé hvězdy a planety ve svém okolí.
Poutník naposled obešel celou svou zem, rozloučil se se vším, naposled pohladil každou rostlinu, každou bytost pohybující se okolo. Viděl, že je všechno tak, jak má být. Musel je všechny opustit. „Sbohem, Pluto a vy, kteří na něm žijete, starejte se o něj dobře, nenechte ho zahynout. Chovejte se tak, jak jsem vás to po dlouhou dobu učil, nedělejte nic, co by mohlo jen jednomu z vás ublížit. Buďte hodní a vzpomínejte na mne v dobrém. Jakékoliv zlo, které se vyskytne na této planetce, vás navždy promění zpět v led a utrpení. Po mě už nikdo nepřijde. Buďte zdrávi.“ Naposledy se rozhlédl, ulehl na nejkrásnější květ, zavřel oči a proměnil se v pár kapek rosy, slz, které dopadli na zem…
Komentáře
Přehled komentářů
Mně se moc líbí, vážně, dlouho mě nic tak hezky nepohladilo... Díky, Am! :-*
zvláštní?
(Amanda, 13. 10. 2007 20:56)co je zvláštní? klidne ti to objasnim, kdyz budes chtit:)
zvláštní
(Dajana, 13. 10. 2007 16:16)Tvá povídka je opravdu velice zvláštní, zajímalo by mě co tě k ní přivedlo... Řekla bych, že radost a štěstí určitě ne...
Pěkné
(Alex F., 1. 10. 2007 14:10)Moc pěkná povídka, dofám že se ti jich tu časem oběví víc. Jinak ten blog máš celej pěknej takže se za něj určitě nestyď.
Nádherné...
(Martina, 11. 1. 2008 14:25)