Název ještě nemám:) - kapitola první
„Vidělas támhletoho člověka?“ zeptala se mně Mary, která seděla na schodech přede mnou a ukázala přitom na vysokého snědého pána, který bral za kliku vrat do školy.
„Ne, kdo to je?“
„To je náš nový profesor literatury.“
Zarazila jsem se. Literatury? Tu ještě nedávno učila profesorka Foxová.
„Co s ní je?“ zeptala jsem se nahlas, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde. Foxová nás učila jen tři měsíce a máme dostat někoho jiného? Nikdy se nezmínila o tom, že by odešla, vždyť učila už asi třicet let! Sama říkala, že škola je její život…
„S Foxovou? Nevím…prý se odstěhovala někam na sever, ale nedozvěděla jsem se kam,“ řekla Mary a dál sledovala park plný svalnatých blonďáků, kteří se honili za tou věcí jménem míč. Jak ji to může pořád bavit? Normální člověk by se na ty svalouše vykašlal a šel si hledat zábavu jinam, ti stejně nemají v hlavě nic, úplně prázdno…
Mary je ale zvláštní, kluci na ni letí jako kobylky. Její zvonivý hlas a přízvuk se nese přes celé nádvoří. Nedivím se, že je oblíbená…v celém městě nepotkáte nikoho zrzavějšího než je ona, nikdo nemá víc pih a nikdo není tak vtipný… má ty nejlepší informace z celé školy. Prostě ví, kde je má shánět! A není to jen díky jejím známostem, už párkrát jsem s ní byla špehovat v ředitelně. Říká, že se to naučila už jako malá.
Okolo projelo pár aut a zastavili se přímo před školou, přímo u značky zákaz stání. Vystoupilo pár divných chlápků a vlezli do školy. Mary na ně ale nekoukala, protože měla co dělat s tím, aby zamávala všem těm klukům, co ji tak strašně obdivovali. Seskočila jsem ze zábradlí a koukla na hodinky.
„Musím jít pomoct taťkovi do obchodu, určitě už je to pryč…“ zašklebila jsem se na ní a odjela na kole pryč. To je vážně divné město, tady všichni jezdí na kole, i ti úplně nejmenší prckové. Co tu dělají ta dvě auta? Nechala jsem přemýšlení, protože toho bylo dneska už moc a vešla jsem do toho strašného smradu. Nesnáším ryby! A hlavně v sobotu…musím být u táty v rybárně a pomoct mu s úklidem, když je už všechno pryč… Když si jde konečně lehnout, můžu si jít zase po svých. Co je to za nápad pracovat v noci a dopoledne? Všichni lidé na světě pracují ve dne…tady je tolik rybářů, že kdo nezná nikoho, kdo pracuje jen v noci, je blázen… no, tmu tu máme docela často, ale když už je světlo, chci si ho užít!
„Sjoo, pojď jsem ještě!“ protočila jsem oči…kdo by dal své dceři jméno Sjoa, jenom kvůli nějaké řece? Proč se nemůžu jmenovat třeba Mary jako Mary? Došla jsem do pokoje a táta mi dal několik korun, prý za to jak mu pomáhám…
„Díky, tati,“ usmála jsem se na něj. Jedinou dceru si přece musí trochu rozmazlit.
Přesně jsem věděla, kde Mary najdu a jako vždycky jsem se nespletla. Vlastně jsem se nespletla ještě nikdy. Každou sobotu sedávala od rána až do večera na těch schodech a sledovala co se děje, zabalená do svetru a každou chvíli s ní byl někdo, kdo se jí ptal na nejlepší novinky. Občas se divím, že ji to baví a nenajde si lepší zábavu. Ona ta zábava totiž přijde za ní sama. Protože jsem počítala s tím, že dneska je skoro nejteplejší den v roce, měla jsem na sobě jen kraťasy a tričko.
„Hele neblázníš, Sjú? Já se klepu i takhle, tak mi nestůj na očích, nebo tu zmrznu!“ Sedla jsem si teda vedle ní a zahleděla jsem se do hloučku kluků, kteří se hádali, kdo z nich má lepší kolo. Mary vstala.
„Když se neobjevím do deseti minut, půjdeš mě hledat, jasný?“ zasmála se a zmizela za rohem. Ty její vtipy znám, vždycky se pár minut zpozdí a pak odněkud vyskočí a má z toho strašnou srandu. Koukala jsem zatím na ty kluky a přemýšlela, jestli si mě někdy Christian vůbec všiml…pořád se smál a nikdy jsem ho neviděla zuřit, ani když mu to nešlo. Ale je úplně stejně namyšlený, jak ti ostatní! V oknech školy se mihly tmavé vlasy, asi ten nový profesor…koukla jsem se na hodinky. Hodina uběhla. Mary se ještě neobjevila.
***
(Katleen, 14. 2. 2008 8:07)